F.C.I. – Standard

č. 217/04.06.1996/F

ZEMĚ PŮVODU

Německo

DATUM PUBLIKACE PŮVODNÍHO PLATNÉHO STANDARDU

01.04.1996

VYUŽITÍ

Pes pro dosledy na barvě (barvář)

KLASIFIKACE F.C.I. Skupina

6. Skupina – Honiči + barváři a příbuzná plemena

KLASIFIKACE F.C.I. Sekce

2. Barváři

Pracovní zkouška

Ano

 

 

Všeobecně

Krátký výtah z historie

všichni stopaři a barváři pocházejí z prapůvodních loveckých psů, honičů (brakýřů). Všichni čistokrevní honiči jsou v lovecké akci hlasití, s velmi vyvinutou schopností pronikat terénem, mají velmi jemný nos a jsou velmi jistí při sledování stopy, ať už drobné či velké zvěře.

Původně se lovilo se smečkami honičů (brakýřů) co nejspolehlivějších a co nejvíce specializovaných na určitý druh zvěře a pokud byli vedeni na dlouhé šňůře, dohledávala se nimi zvěř, poraněná při lovu.

Z těch nejposlušnějších a nejklidnějších honičů (brakýřů) vznikli později selekcí tzv. limiéři (kteří pracovali výhradně na studené stopě zdravé zvěře) a barváři (kteří pracovali výhradně na pobarvené stopě poraněné zvěře a byli považováni za „limiéry, kteří mají zkažený nos“).

Postupným křížením s plemeny geneticky blízce příbuznými vznikl na konci 18. a na začátku 19. století dnešní hanoverský barvář. Po roce 1848, t.zn. po zániku velkých loveckých revírů a po zřeknutí se původních způsobů lovu ve prospěch lovu na čekané a při šoulání a po zkvalitnění palných zbraní, ke kterému v této době došlo, bylo třeba mít psy, kteří pracují „po výstřelu“.

Ale především v obtížných podmínkách horských loveckých terénů bylo nezbytností mít psy, kteří při schopnosti pracovat na dlouhé šňůře zůstali dostatečně odolní, ostří a hlasití při pronásledování zraněné zvěře.

V těchto oblastech se potvrdilo, že hanoverský barvář je příliš těžkopádný. Aby docílil potřebných výsledků v obtížných horských revírech, baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu vyšlechtil po roce 1870 psa výrazně lehčího, který vznikl křížením hanoverského barváře s lehkými plavě zbarvenými horskými honiči. Tito psi postupně nahradili ostatní plemena v horských loveckých revírech, a to takovým způsobem, že dnes se tam bavorský barvář stal klasickým pomocníkem myslivců a lesníků. V roce 1912 byl založen „Klub bavorského barváře“, jehož sídlo bylo v Mnichově. V Německu tento klub zůstal dodnes jediným klubem, zodpovědným za chov tohoto plemene.

Celkový vzhled

je to středně velký pes, vyvážených proporcí, spíše lehčí stavby těla, jemný a přitom svalnatý. Trup je poněkud delší, než je kohoutková výška a hřbetní linie se mírně zvedá směrem k zádi; je postaven na pevných končetinách, které nejsou příliš vysoké. Hlava je nesena vodorovně nebo mírně nad linií hřbetu; ocas je nesený vodorovně nebo šikmo spuštěný směrem k zádi.

Použití/Povaha

je to pes klidný a vyrovnaný; je oddaný svému pánovi, vůči cizím se chová rezervovaně; je dávána přednost psům s pevnou povahou, kteří jsou si jisti sami sebou, jsou nebojácní a učenliví a nejsou ani bázliví, ani agresivní.

HLAVA

Mozkovna

je poměrně široká, nepatrně klenutá, střední rýha je zřetelná a nadočnicové oblouky jsou výrazné. Týlní kost je málo výrazná.

Stop

je zřetelný.

Nos

je správně velký, nepříliš široký. Nozdry jsou otevřené. Je černý nebo tmavě červený.

Čenichová partie

pod očima není příliš vyplněná. Je o něco kratší než mozkovna, dostatečně široká, nikoli špičatá. Nosní hřbet je mírně klenutý nebo rovný.

Pysky

dobře kryjí čelisti, jsou středně silné, koutek je viditelný.

Čelisti/Zuby

čelisti jsou silné s perfektním nůžkovým skusem, zuby dobře postavené a kompletní, to znamená, že zadní strana horních řezáků je v úzkém kontaktu s přední stranou spodních řezáků, zuby jsou postaveny kolmo v čelistech. Počet zubů je 42. Klešťový skus je přípustný.

Líce

jenom středně vyplněné.

Oči

jasné, s živým pohledem; nejsou ani příliš velké, ani moc kulaté; jsou tmavě hnědé nebo o něco světlejší; pigmentovaná oční víčka dobře přiléhají k oční kouli.

Uši

jsou o něco delší, dosahují maximálně k nosu. Jsou silné, nasazené vysoko, široké v místě nasazení a na konci zaoblené. Visí ploše po stranách hlavy, netvoří záhyby.

Krk

je střední délky, silný; má mírný lalok.

TRUP

Horní linie

od kohoutku směrem k pánevním končetinám lehce stoupající.

Kohoutek

je nezřetelný; přechod krku ve hřbet není nijak vyznačen.

Hřbet

pevný, pružný.

Bedra

relativně krátká, široká, velmi dobře osvalená.

Záď

dlouhá, dost rovná.

Hrudník

je středně široký, s výrazným předhrudím; hrudní koš je oválný, hluboký a dlouhý, s dobře uloženými žebry.

Spodní linie a břicho

postupně se zvedá směrem k zádi; břicho je mírně vtažené.

Ocas

je středně dlouhý, dosahuje až k hlezennímu kloubu; je vysoko nasazený; je nesený vodorovně nebo spuštěný, mírně šikmo směrem k zádi.

Končetiny

Hrudní končetiny

Celkový pohled

při pohledu zepředu jsou přední nohy rovné a postavené rovnoběžně; při pohledu z boku jsou postaveny pod tělem. Jsou korektně zaúhlené.

Lopatka

lopatka je šikmo uložená se sklonem k zádi, silně osvalená.

Rámě

dlouhé, se silným, suchým svalstvem.

Loket

dobře postavený, přiléhá k tělu, není ani vytočený, ani vbočený.

Předloktí

je suché, rovné, se silnými kostmi; svalnaté.

Kotník

je silný.

Nadprstí

je mírně šikmé se sklonem dopředu.

Přední tlapky

mají lžícovitý tvar, prsty jsou klenuté a sevřené; polštářky jsou dostatečně silné, odolné a dobře pigmentované; v postoji stejně jako v pohybu jsou rovnoběžné, nevytáčejí se ani ven, ani dovnitř. Drápy jsou černé nebo v barvě rohoviny,

Pánevní končetiny

Celkový pohled

mají silné kosti. Při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžně postavené. Jsou správně zaúhlené.

Stehna

jsou silná, svalnatá.

Bérec

relativně dlouhý, s výrazným svalstvem a nervstvem.

Hlezno

silné.

Nadprstí

krátké, kolmo postavené.

Zadní tlapky

mají stejné parametry, jako přední.

Pohyb

prostorný chod, pohyb vychází ze zádi; končetiny se pohybují v ose; Pohyb je dost pružný.

OSRSTĚNÍ

Srst

uzavřená, rovná a přiléhavá, středně drsná na omak, málo lesklá; na hlavě a na uších je jemnější; tvrdší a delší na břiše, končetinách a ocase.

Zbarvení

červená s plavým odstínem, jelení červeň, tmavá červeň (červenohnědá), žlutavě plavá, a také světlá plavá (zředěná) až do pískové; plavě šedá (jako zimní srst jelena), také s příměsí černé. Na hřbetě je vždy srst ve tmavším odstínu. Čenich a uši jsou tmavé. Na ocase je vždy příměs černých chlupů. Malá světlá skvrnka na hrudi je povolena („bradýřská hvězda“).

Kůže

je silná a dobře přiléhá k tělu.

Ostatní

Kohoutková výška

Psi 47 – 52 cm

Feny 44 – 48 cm

Z uvedených hodnot neexistuje žádná tolerance, ani směrem nahoru, ani směrem dolů, ani pro feny, ani pro psy.

Chyby

všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.

Hrubé vady

  • Nosní houba se skvrnami depigmentace.
  • Nevýrazný předkus nebo podkus. Částečný klešťový skus.
  • Příliš volná víčka.
  • Horní linie příliš pronesená nebo vyklenutá (kapří hřbet).
  • Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý.
  • Silně vybočené nebo vtočené lokty.
  • Zadní nohy příliš přestavěné.
  • Úzký postoj pánevních končetin, kravský nebo sudovitý postoj, ať už v postoji, nebo v pohybu.
  • Srst příliš jemná nebo otevřená.
  • Vyloženě netypické zbarvení. Černé zbarvení se znaky pálení.
  • Výška vybočující z hranic, stanovených standardem.

Vylučující vady

  • Výrazný předkus nebo podkus. Křivé zubní oblouky.
  • Chybějící zuby (s výjimkou PM 1).
  • Entropium, ektropium.
  • Od narození křivý ocas.
  • Charakterové vady.

Poznámka: Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku

Zdroj: www.cmku.cz