Bavorský barvář - plemena psů
F.C.I. – Standard č. 217/04.06.1996/F
ZEMĚ PŮVODU Německo
DATUM PUBLIKACE PŮVODNÍHO PLATNÉHO STANDARDU 01.04.1996
VYUŽITÍ Pes pro dosledy na barvě (barvář)
KLASIFIKACE F.C.I. Skupina 6. Skupina – Honiči + barváři a příbuzná plemena
KLASIFIKACE F.C.I. Sekce 2. Barváři
Pracovní zkouška Ano

 

Plemeno Bavorský barvář pochází z prapůvodních loveckých psů, honičů (brakýřů). Všichni čistokrevní honiči jsou v lovecké akci hlasití, s velmi vyvinutou schopností pronikat terénem, mají velmi jemný nos a jsou velmi jistí při sledování stopy, ať už drobné či velké zvěře. Původně se lovilo se smečkami honičů (brakýřů) co nejspolehlivějších a co nejvíce specializovaných na určitý druh zvěře a pokud byli vedeni na dlouhé šňůře, dohledávala se nimi zvěř, poraněná při lovu. Z těch nejposlušnějších a nejklidnějších honičů (brakýřů) vznikli později selekcí tzv. limiéři (kteří pracovali výhradně na studené stopě zdravé zvěře) a barváři (kteří pracovali výhradně na pobarvené stopě poraněné zvěře a byli považováni za „limiéry, kteří mají zkažený nos“).

Hanoverský barvář

Postupným křížením s plemeny geneticky blízce příbuznými vznikl na konci 18. a na začátku 19. století dnešní hanoverský barvář. Po roce 1848, t.zn. po zániku velkých loveckých revírů a po zřeknutí se původních způsobů lovu ve prospěch lovu na čekané a při šoulání a po zkvalitnění palných zbraní, ke kterému v této době došlo, bylo třeba mít psy, kteří pracují „po výstřelu“. Především v obtížných podmínkách horských loveckých terénů bylo nezbytností mít psy, kteří při schopnosti pracovat na dlouhé šňůře zůstali dostatečně odolní, ostří a hlasití při pronásledování zraněné zvěře.

V těchto oblastech se potvrdilo, že hanoverský barvář je příliš těžkopádný. Aby docílil potřebných výsledků v obtížných horských revírech, baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu vyšlechtil po roce 1870 psa výrazně lehčího, který vznikl křížením hanoverského barváře s lehkými plavě zbarvenými horskými honiči. Tito psi postupně nahradili ostatní plemena v horských loveckých revírech, a to takovým způsobem, že dnes se tam bavorský barvář stal klasickým pomocníkem myslivců a lesníků. V roce 1912 byl založen „Klub bavorského barváře“, jehož sídlo bylo v Mnichově. V Německu tento klub zůstal dodnes jediným klubem, zodpovědným za chov tohoto plemene.

 

Chcete zde vystavit fotky vašeho pejska? Stačí nám je zaslat.

Bavorský barvář – popis plemene

Bavorský barvář je středně velký pes, vyvážených proporcí, spíše lehčí stavby těla, jemný a přitom svalnatý. Trup je poněkud delší, než je kohoutková výška a hřbetní linie se mírně zvedá směrem k zádi, je postaven na pevných končetinách, které nejsou příliš vysoké. Hlava je nesena vodorovně nebo mírně nad linií hřbetu, ocas je nesený vodorovně nebo šikmo spuštěný směrem k zádi. Povahou je to pes klidný a vyrovnaný, je oddaný svému pánovi, vůči cizím se chová rezervovaně, je dávána přednost psům s pevnou povahou, kteří jsou si jisti sami sebou, jsou nebojácní a učenliví a nejsou ani bázliví, ani agresivní.

Mozkovna je poměrně široká, nepatrně klenutá, střední rýha je zřetelná a nadočnicové oblouky jsou výrazné. Týlní kost je málo výrazná. Stop je zřetelný, nos je správně velký, nepříliš široký. Nozdry jsou otevřené. Je černý nebo tmavě červený. Čenichová partie pod očima není příliš vyplněná. Je o něco kratší než mozkovna, dostatečně široká, nikoli špičatá. Nosní hřbet je mírně klenutý nebo rovný.

Pysky dobře kryjí čelisti, jsou středně silné, koutek je viditelný. Čelisti jsou silné s perfektním nůžkovým skusem, zuby dobře postavené a kompletní, to znamená, že zadní strana horních řezáků je v úzkém kontaktu s přední stranou spodních řezáků, zuby jsou postaveny kolmo v čelistech. Počet zubů je 42. Klešťový skus je přípustný. Líce jsou jenom středně vyplněné. Oči jsou jasné, s živým pohledem, nejsou ani příliš velké, ani moc kulaté, jsou tmavě hnědé nebo o něco světlejší, pigmentovaná oční víčka dobře přiléhají k oční kouli.

Uši jsou o něco delší, dosahují maximálně k nosu. Jsou silné, nasazené vysoko, široké v místě nasazení a na konci zaoblené. Visí ploše po stranách hlavy, netvoří záhyby. Krk je střední délky, silný, má mírný lalok.

Tvar trupu

Horní linie od kohoutku směrem k pánevním končetinám lehce stoupající. Kohoutek je nezřetelný, přechod krku ve hřbet není nijak vyznačen. Hřbet je pevný a pružný. Bedra jsou relativně krátká, široká, velmi dobře osvalená. Záď je dlouhá, dost rovná. Hrudník je středně široký, s výrazným předhrudím, hrudní koš je oválný, hluboký a dlouhý, s dobře uloženými žebry. Spodní linie a břicho se postupně zvedá směrem k zádi; břicho je mírně vtažené. Ocas je středně dlouhý, dosahuje až k hlezennímu kloubu, je vysoko nasazený, je nesený vodorovně nebo spuštěný, mírně šikmo směrem k zádi.

 

Postavení končetin

Hrudní končetiny – při pohledu zepředu jsou přední nohy rovné a postavené rovnoběžně, při pohledu z boku jsou postaveny pod tělem. Jsou korektně zaúhlené. Lopatka je šikmo uložená se sklonem k zádi, silně osvalená. Rámě je dlouhé, se silným, suchým svalstvem. Loket je dobře postavený, přiléhá k tělu, není ani vytočený, ani vbočený. Předloktí je suché, rovné, se silnými kostmi, svalnaté. Kotník je silný. Nadprstí je mírně šikmé se sklonem dopředu. Přední tlapky mají lžícovitý tvar, prsty jsou klenuté a sevřené; polštářky jsou dostatečně silné, odolné a dobře pigmentované, v postoji stejně jako v pohybu jsou rovnoběžné, nevytáčejí se ani ven, ani dovnitř. Drápy jsou černé nebo v barvě rohoviny.

Pánevní končetiny mají silné kosti. Při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžně postavené. Jsou správně zaúhlené.  Stehna jsou silná, svalnatá. Bérec je relativně dlouhý, s výrazným svalstvem a nervstvem. Hlezno je silné. Nadprstí krátké, kolmo postavené. Zadní tlapky mají stejné parametry, jako přední. Pohyb vychází ze zádi, končetiny se pohybují v ose.

Osrstění plemen

Srst je uzavřená, rovná a přiléhavá, středně drsná na omak, málo lesklá, na hlavě a na uších je jemnější; tvrdší a delší na břiše, končetinách a ocase. Zbarvení je typicky červená s plavým odstínem, jelení červeň, tmavá červeň (červenohnědá), žlutavě plavá, a také světlá plavá (zředěná) až do pískové; plavě šedá (jako zimní srst jelena), také s příměsí černé. Na hřbetě je vždy srst ve tmavším odstínu. Čenich a uši jsou tmavé. Na ocase je vždy příměs černých chlupů. Malá světlá skvrnka na hrudi je povolena („bradýřská hvězda“). Kůže je silná a dobře přiléhá k tělu.

Výška plemene

Bavorský barvář má kohoutkovou výšku u psů je 47 – 52 cm, u feny 44 – 48 cm. Z uvedených hodnot neexistuje žádná tolerance, ani směrem nahoru, ani směrem dolů, ani pro feny, ani pro psy.

Chyby

všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.

Hrubé vady

  • Nosní houba se skvrnami depigmentace.
  • Nevýrazný předkus nebo podkus. Částečný klešťový skus.
  • Příliš volná víčka.
  • Horní linie příliš pronesená nebo vyklenutá (kapří hřbet).
  • Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý.
  • Silně vybočené nebo vtočené lokty.
  • Zadní nohy příliš přestavěné.
  • Úzký postoj pánevních končetin, kravský nebo sudovitý postoj, ať už v postoji, nebo v pohybu.
  • Srst příliš jemná nebo otevřená.
  • Vyloženě netypické zbarvení. Černé zbarvení se znaky pálení.
  • Výška vybočující z hranic, stanovených standardem.

Vylučující vady

  • Výrazný předkus nebo podkus. Křivé zubní oblouky.
  • Chybějící zuby (s výjimkou PM 1).
  • Entropium, ektropium.
  • Od narození křivý ocas.
  • Charakterové vady.

Poznámka: Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku

Zdroj: www.cmku.cz