Artoiský honič (artézský)

Artoiský honič, někdy nazývané též pikardský honič, bylo hojně rozšířené při historických lovech (štvanicích) v době Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. A bylo velmi oblíbené. Byl to úžasný zážitek, sledovat tyto psy, hlásící zajíce vytrvale celou hodinu i v suchém počasí. Pan Coulteulx de Canteleu ve svém díle „Rukověť francouzského parforsního lovu“ (Manuel de vénérie francaise, 1890) mluví rovněž s obdivem o atroiském honiči. Uvádí, že artézská rasa byla v jeho době prokřížená a bylo těžké najít čistokrevné jedince, avšak přesto se zachovalo ještě několik čistokrevných jedinců tohoto plemene, nejlepšího pro lov zajíce.

Proto umístil tyto vybrané jedince, představitele plemene, do velkého psince v pařížské zoologické zahradě, aby se s nimi seznámila široká veřejnost. Ke konci XIX. století a na počátku XX. se o restauraci původního typu artoise pokoušel pan Levoir v Pikardii, aniž by však toho dosáhl. Během tohoto období a na počátku I. světové války jiný pikardský chovatel, pan Mallard, dominoval v chovu této rasy. Ale i když choval velice krásné psy, jak o tom svědčí četná uznání z výstav psů, tito již nebyli vždy v původním typu, jaký popisují staří autoři.

Po II. světové válce se mělo zato, že artoiský honič se zařadil mezi plemena, která zmizela navždy. Ale pan Andréchy v Buigny les Gamaches v kraji Somme se rozhodl na počátku 70. Let XX. stoleté zrekonstruovat toto rasu. Díky jeho nadšení a také práci paní Pilat, získává tento honič znovu svoje místo.

Chcete zde vystavit fotky vašeho pejska? Stačí nám je zaslat.

Artoiský honič – popis plemene

Artoiský honič je v současnosti používán k lovu se střelnou zbraní. Je pracovitý i v obtížných podmínkách, jeho rychlost je střední, ale je vytrvalý. Vzhledem k jemnosti nosu je způsobilý vypracovat stopy zajíce. V lese dokáže skvěle pracovat i ve vzrostlém lese na srnčí zvěři. Je odvážný a bravurně může nahánět vzpurnou černou zvěř v houštinách. Navíc je to pes otužilý, obdařený jedním z nejúchvatnějších hlasů, výjimečně výrazným, který je daleko slyšitelný. Šest až osm vyrovnaných tříbarevných artoiských honičů tvoří malou láji, schopnou udělat radost i nejnáročnějšímu psovodovi.

Celkový vzhled

Pes dobře stavěný, svalnatý a nepříliš dlouhý, působící dojmem energie a síly. Je to statný a otužilý pes s velmi jemným nosem, dobře se držící ve smečce, vyrovnaný a společenský. Mozkovna je silná, široká, dost krátká, oblá, svrchu zploštělá, s nevýrazným týlním hrbolem. Stop má výrazný, nos černý, velký, s dobře otevřenými nozdrami. Horní pysk  překrývá spodní a musí být dostatečně vyvinutý, aby při bočním pohledu utvářel dojem hranaté čenichové partie. Nosní hřbet je rovný, při pohledu z profilu středně dlouhý. Líce jsou suché.

Zuby mají nůžkový skus, horní řezáky překrývají spodní v těsném doteku, zuby jsou správně postaveny v čelistech. Oči vzhledem k šířce fronty nejsou posazeny příliš blízko u sebe, jsou okrouhlé, nejsou vsazeny hluboko, jejich pohled je melancholický a milý, zbarveny jsou tmavě hnědě. Sliznice vnitřní stany víček nesmějí být vidět. Uši jsou zavěšené ve výši očí, jemné, široké na konci oblé, téměř ploché a dosti dlouhé, dosahující k začátku nosu. Krk je středně dlouhý, silný, s nepatrným lalokem.

Tvar trupu

Artoiský honič má hřbet široký a pevný, bedra mírně klenutá. Kyčle mírně klesající k zádi, která je svalnatá. Hrudník široký a dlouhý, dost hluboký, neboť hrudní kost dosahuje do výše loktů. Slabiny jsou vyplněné. Žebra dobře klenutá. Ocas je silný, dost dlouhý, nesený srpovitě, nikdy ne přetočený dopředu.

Důležité proporce

výška/délka těla………………………………..mezi 10:10 až 10:11

výška hrudníku/výška v kohoutku……………okolo 1:2

šířka mozkovny/délka hlavy………………….okolo 8:10