zaniklá plemena psů

Je těžké říci, kolik různých plemen psů běhá po světě. Existují totiž plemena, která se uznávají na celém světě, plemena, která se uznávají pouze na jednom světadílu, nebo dokonce pouze v jedné zemi. Asociace psů na oficiální úrovni uznala 400 plemen, Mezinárodní kynologická federace uznává zhruba 350 psích plemen. Tento článek však nebude o současných plemenech, ale o těch, která již na celém světě nenajdete nikde.

Plemeno cordoba

vyhynulá plemena psů plemeno cordoba

Tento bojový pes byl vyšlechtěný ve střední Argentině, konkrétně ve městě Córdoba. Spojoval v sobě španělského alana, anglického mastiva, bulteriéra, buldokaboxera. Jeho využití bylo původně k lovu. Jednalo se o divokého agresivního psa, který byl silný, energický a vytrvalý. Právě proto se velice často využíval v arénách jako bojový pes. Vzhledem k tomu, že měl velkou toleranci bolesti a byl ochotný bojovat až do své smrti, stalo se mu toto osudným. Právě v arénách totiž došlo k velkému úhynu tohoto plemene.

Výchova těchto agresivních psů byla náročná, což byl také jeden z důvodů, proč se v 20. století cordoba zařadil mezi vyhynulá psí plemena. Ovšem jeho krev dnes částečně proudí v argentinské doze, která vznikla křížením psa cordoby s německou dogou, pyrenejským horským psem, bulteriérem a bordeauxskou dogou.

Jak cordoba vypadal: jednalo se o psa, který byl převážně bílý, ale také světle hnědý. Mezi výjimky patřili psi žíhaní.

Indiánský pes hare neboli liška

vyhynulá plemena psů indiánský pes hare

Tento pes svůj název získal podle indiánského kmene Hare, který jej původně choval v severní Kanadě. Psi byli nejen lovci, ale také mazlíčky. S příchodem střelných zbraní však toto plemeno ztratilo svoji užitečnost a v 19. století bylo zařazeno mezi vyhynulá psí plemena.

Jednalo se o psa, který byl hravý a přátelský, ale nebyl příliš učenlivý a nesnesl držení v zajetí. Svoji náklonnost k lidem projevoval tak, že si o ně třel záda podobně, jako to dělají kočky. Hare byl velice vytrvalý a podle Sira Johna Richardsona dokázal uběhnout až 1 450 km bez známek únavy.

Původ indiánského psa není doposud zcela známý a objasněn zřejmě nebude nikdy. Spekulovalo se o tom, že má tento mazlíček původní kořeny u polární lišky nebo kojota.

Jak indiánský pes hare vypadal: charakteristické pro něj bylo drobné a štíhlé tělo s malou a úzkou hlavou. Nohy byly štíhlé a dlouhé, ocas huňatý a tlustý. Základní barvou byla bílá, kterou doplňovaly nepravidelné šedavě černé nebo hnědé skvrny.

Alpský mastif

vyhynulá plemena psů alpský mastif

Alpský mastif byl předchůdcem svatobernardského psa a hlavním „zdrojem“ pro moderního mastifa. Původně pocházel z oblasti Velkého Svatobernardského průsmyku, který leží mezi horami Mont Blanc a Monte Rosa v Alpách.

Zatímco na počátku 19. století byly názvy alpský mastif a svatobernardský pes zaměnitelné, postupem času se do krevní linie dostávala další plemena, což vývoj psa určitým způsobem formovalo. Nejčastěji šlo o křížení s novofundlandským psemněmeckou dogou. Proto se definitivně vyčlenilo plemeno bernardýna a alpský mastif postupně zanikl.

Společně s tibetskou dogou a kavkazským pasteveckým psem byl alpský mastif jedním z nejstarších a největších plemen. Jeho výška v kohoutku mohla dosáhnout až 1 m a váha činit i více jak 160 kg. Zhruba v 70. letech minulého století se začalo znovu usilovat o obnovení tohoto plemene pomocí bernardýna, německé dogy, pyrenejského horského psa a bernského salašnického psa.

Anglický vodní španěl

Anglický vodní španěl je z plemene španělů nejstarší. Velké oblibě se těšil v období od 16. do 19. století. V té době nebylo prakticky nikoho, kdo by jej neznal. Nejčastěji byl k vidění po celé Anglii v blízkosti řek a jezer. Plemeno začalo postupně zanikat v 1. polovině 20. století. Naposledy byl k vidění snad ve 30. letech 20. století.

Jak již název napovídá, jednalo se o vynikajícího vodního psa, který byl určen pro lov vodního ptactva. Uměl nejen plavat, ale dokonce se i potápět. V několika zdrojích se uvádí, že do vody uměl vstoupit naprosto nehlučně, aby ptáky nevyplašil. Snadno se cvičil a velice miloval lidi.

Anglický vodní španěl žil současně s irským vodním španělem. Nicméně tomu anglickému nebyly chovatelské kluby s to určit jeho jasný standard. Chov anglického vodního španěla byl nekontrolovatelný až chaotický, nebyla vůle plemeno zachránit, a tak pomalu upadalo.

Jak vypadal anglický vodní španěl: uvádí se, že byl podobný kolii, ale také pudlu či špringršpanělu. Nejčastěji měl bílou kudrnatou srst s játrovými hnědými fleky. Jeho výška dosahovala zhruba 51 cm. Byl štíhlý, dlouhosrstý a měl dlouhý ocas a uši.

Moskevský vodní pes

Původně byl tento pes vyšlechtěn pro ruské námořnictvo Rudou armádou. Došlo k tomu díky zkřížení novofundlandského psa, kavkazského pasteveckého psa a východoevropského ovčáka. Původně měl sloužit jako záchranný pes, což se však nepovedlo. Přestože mu v žilách kolovala mírumilovná krev novofundlanďáka, svojí povahou se přiklonil spíše ke kavkazskému pasteveckému psu, který je těžce vychovatelný a potřebuje zkušeného chovatele.

Původně měl moskevský vodní pes sloužit jako záchranářský, nicméně své oběti spíše topil a útočil na ně, než aby je zachraňoval. Jednalo se o psa agresivního, dominantního, nezávislého až nevychovatelného. A právě proto bylo šlechtění tohoto psa zrušeno. Mezi vyhynulá psí plemena se zařadil během 80. let 20. století.

Jak moskevský vodní pes vypadal: pes měl silnou dvojitou srst, která odolávala drsnému počasí i studené vodě. Podobal se novofundlanďákovi, ale měl větší hlavu a hrubší srst. Srst byla černá nebo černá s načervenalým nádechem. Výjimkou nebyly malé bílé skvrny na tlapkách a hrudi. Jeho váha přesahovala 55 kg a v kohoutku měřil zhruba 66 cm.

Autor: Jana Uvízlová | Foto: unsplash.com, wikipedia.org